Divoženke o Slavětina.

Váženi a mili, ešle si meslite, že znáte strašedla, tak to se sakramentske pletete. Já vim, on to néni problém všecke je vemenovat. Deť sme o nich slešivale od ranyho dětstvi. Předci nám vekládale o ruznéch potvorách, co běhávale po světě. To belo všelejakéch hastrmanu, biléch pani, vlkodlaku, rarachu a čertu, hékalu, mur a já nevim čeho všeckyho, čém nás krmile, abesme se aspoň trocho bále. A přetym stačelo kolekrát nás zavřit do sklepa na dvě, tře minote a bel nadlóho pokuj od zlobeni. No ja, ale to be nebela ta romantika krásnyho báni se. Spomináte, jak vám naskakovala hosena, dež ste poslóchale plkáni třeba o upirech ? Jak se bléžele k leďum jenom za tme, jak cenile te svy zobiska a pak je zatle do měkkyho krko...! Nebo dež sme si s děckama vekládale strašedelny historie nekde pod stanem. To nekeři ani kolekrát nemohle osnót ! Ale málokde sme slešele nejaké přiběh o divoženkách. A přetym to je snaď jedno ze zlatyho fondo ruznéch bubáku. Pročpak ale se o nich vi tak málo? Deť posoďte sami, co známe: Divoženka je ženská – kolekrát aji docela pohledná, kerá má divoké vzhled, věči hlavo, pichlavy očeska, rozježené drdol a veměňoje leďum děcka za svy. To je informaci jak za necht. Nekde se ešče maximálně dozvime, že onášijó Smolička a ráde se rvó s jeleňama, co majó zlaty parožeska. Ale to je všecko. Omezelo se to jenom na nejaké fyzické popis. Ale jaky divoženke doopravde só, to poznal Laďa Kovářu ze Slavětina. Nechte si o tem chvilenko vekládat.

Jura Ščučka nebéval na slavětské dědině od narozeni. Pocházel odnekuď z jiho, protože dež ste ho potkale, meslele beste, že je to Taliján. Bel snědé pleti, poměrně hezké a černovlasé, jeho knir mo záviděle všeci holobradi sósedi a sósedke po něm častokrát házele očema. Dež je řeč o očich, tak te měl jiny, než mivajó ostatni chlapi. Bele takovy špidlaty a dež ste se mo do nich zadivale, měle ste pocit, že vás chce něma provrtat. Odkuď ale bel, nevěděl nikdo, ani on sám. Jenom se vekládalo, že ho našil lóčské sedlák Šmakal, keré bel kósek dál od gronto na řébkách. Pré slešel dětské plač a pod jedlečkó oviděl děcko bez peřenke, jenom tak v hadyrce. Matka nikde, tak ho vzal do nároči a šil s ňém do Slavětina, ešle se nekemo neztratilo. Proč do Slavětina a né do Lóčke, to je jasny. Tam všecke znal a věděl, že žádná roba nemá novy mimino. No ja, ale ve Slavětině ho tak dlóho odkazovale jeden na drohyho, že to chalopnika přestalo bavit a chlapečka jednodocho položel před vrátka starostovi a pelášel dom. No a co ten měl, chodák, dělat, přece nenechá mrňóska řvat na celó dědino ? Tak se o něho postaral až do dospělyho věko. Pak záhadně omřel a ledi vekládale, že be v tem snaď mohl mět prstečke ten hnědé klok. Ale dokázat nic nešlo, tak se na to poznenáhlo zapomnělo. Jura zvostal na chalopě sám a zvekl si na osamělé ževot. Jak jož sem řekl, žensky na něho dosť pomrkávale a on bel zdravé jak řepa, takže o nejaky vetřepání spodňáku nózo neměl. Ale že be se chtěl nejak ovazovat, to né. Akorát jednó za čas – tak asi dvakrát do měsice – měl hrozny pozeni ven. Nic nenadělal, mosel do lesa, strávil tam nekolek hodin a pak se zas vrátil dom. Bel z té vycházke decky ohromně zedřené. Zpocené, ryse ztrhany a vubec celé pryč. To začalo bet divny nekerém leďum z dědine. Vekládale, že pokaždy, dež Ščučka zaleze do smrči, ozévá se z lesa velekánské a neledské řev. Bele e takovi, že se potajó za ňém vepravile, abe zjistile, co je ve věce, ale nikemo se nepodařelo vepátrat, kde ten člověk chodi a co tam dělá. Až jednó...

Slonečko se naklonilo k západo a od Ješova, Střemenička a dál se po nebi nadělalo červánku, jak dež se dvacet andělu pichne do prsta. Sómrak se bližel kvapem a Jura začénal mět notkáni. Bel to zas jeho čas a on ani nemohl zemsky poržit, jak jož se viděl v lese. Netošel ale, že turbaci má e Kovářu Ladik, keré bel v dědině oznávaném léčitelem, a že ňém bode sakramentske sledované. Verazel z chalope jak postřelené divočák a škrk sebó do nébležšiho mlázi. Ladik měl co dělat, abe mo stačel. Ščučka se proplital mezevá halozim jak lasička a očeska mo svitěle tak, že aji za bezměséčné noce belo vidět na sto kroku. Přeběhl na paseko a sedl na bobek před diró ve vápencovym kameňo. A pak ze sebe vedal takové divné zvuk. Jak dež vlk zaveje, dež je dlóho sám. Kovář bel v to chvilko skované kos dál za jinó kamennó barikádó a všecko pozoroval s otevřenó hobó. Vtem – bože muj ! - z dire cose velizá ! Laďa zaostři zrake a vidi, jak se Jura objimá s docela pěknó robó. A je to vubec roba ? Deť je to jakyse rozcochany. Obá tam stále jak veřezani z lepe. Ale jenom chvilko. Pak se začale honit po palóko, hvizdat na sebe, kňočet jak štěňata a řehtat se jak pominoti. Zkrátka – bela to pěkná divočena, co se dělo za tme v lese. A jak se tak ti dvá honijó, najednó ta robka skoči na to skalko a zmerči špatně okretyho Kovářa. Ohromny zaječeni rozčislo nočni les jak holič kštico. Ladik málem zešedivěl, a dež viděl, jak se k němo obá bléžijó s takovém vérazem v ksichtech, že měl co dělat, abe nepostil vnitřek ven. „Te mě špehoješ ?“ ptá se skřehotavém hlasem Jura. „Nebo závidiš ?“ Teprv včel si mohl Kovář pořádně to osobo prohlidnót. Rozčepéřeny vlase, menši postava, špidlaté nos a tak džigavy očeska, že jož jenom pohled do nich vás pořezal v břocho. Zkrátka a dobře, bela to divoženka. Belo vidět, že e ona bela zvědavá, co to je za chlapa a očochávala ho ze všeckéch stran. A pak vedala z plic takové hvizd, že e ta ořvaná sojka, co to cely sledovala, hneď postila dvě modry pirka, a to dobrovolně. No a potom z té jeskeňke v kameňó začle velizat dalši a dalši divoženke. Protirale si te svy ostry oče a štěbetale a kňočele a hékale a mrčele tak, že se z teho Ladikovi až motala palece. Skákale okolo něho, sem tam do něho drble, če ho pošťóchle a vepadalo to, jak debe ho chtěle vedráždit. Řekno vám, že v něm bela malá došečka. Zvlášť, dež vidi, jak e ten Jura skáče s něma. A všeci na něho dělaji takovy te šklebe, jako že ho zežeró nebo tak. Chtělo se mo zaječet, ať jož teho nechaji, ale nevedal z hrdla ani náznak hlásko. A dež nakonec jedna z nich hópla až k němo a kósla ho do roke, pře pohledo na řinóci se kriv omdlel a svalel se jak špalek.

Ráno pré bévá módřéši večera. No, jak kde. Bábi Loskotova šla pozbirat nejaky chrasti na zátop a co vidi. Na palóko leži mladé Kovářu a je jak bez docha. Zatřisla s ňém a on se začal probirat. „Copak toť děláš ? No te ses mosel včerá ožrat ! Počké, mama s tató, ti tě daji !“ Tak a podobně na něho bábina paštěkovala. Laďa ji chtěl řict: „Deť to néni pravda, já sem bel tade a viděl sem divoženke a ten Ščučku dacan toť tancoval s něma !!!“ Ale neřekl ji to. Nemohl. V noce oněměl strachem. Zbalel se a vedal se k domovo. Jenom tak ze zvědavosti mrkl přes plot ke Ščučkovi. Ale teho nebelo vidět. Tak šil dom. Otevřel dvirka do sednice a tam stoji Jura. Očeska jak šedla zapchnoty do nebohyho a překvapenyho Kovářa a opodál na zemi v bezvědomó obá staři. A na pelesti vřéská maly skoro hnědy rozcochany děcko s velekánskó hlavó a očema jak špendléke, kery tatika nezapřó. O něho sedi jedna z tech divoženek – ta, co velezla první z té dire. Vzala to děcko a podává ho Laďovi. Cose o teho mňanči a Ščučka tlumoči: „Dež mo pomužeš, abe tak neřvalo, ona pomuže tobě a tvém rodičum.“ Co má tak asi dělat ? Dobře, tak si spomněl, co dělávale doma, dež kojenec řval jak natržené a pře tem neměl hlad . Položel divoděcko na lužko a pomalo mo masiroval vepóklé břóšek. Dlóho nic, ale najednó, jak dež se hráz prorve, vešil z mimina takové rachot, že to břinklo do okenni tabolke a tak tak, že jo to nerozbilo. V to rano bel klid. Děcko se ztišelo a okamžitě osnolo. Divoženka vedala tak pronikavé jekot – jak bela ráda, že potomek neřve – že to hneď probralo staróške z limbo. Ti veskočele a divile se, co se stalo. Ale v chalopě jož nikdo nebel. Všeci bele najednó v pracho. Zvostal tam akorát Laďa a ten promlovit nemohl, tak se jenom nekolekrát pokřižoval a pomeslel na Svató rodino.

Za nekolek dni se sám veléčel odvarem z nejakéch tajnéch bylenek, a protože bel pobožné, postavil o chalope boži moka. A protože to jož tém pádem belo svaty místo, žádná divoženka ani divnoženka jož se tam nikdá neokázala, sténě tak, jak zvostala prázdná chalopa po Jurovi. Rozozleni je vcelko jednodochy. Okázalo se, že ten nalezené Ščučka bel – kdo jiné, než děcko divoženke, kerá si ho na chvilo odložela.

Tož – konec nic moc, co ve na to ?

Z Hanácké ambasáde Petr Linduška. Jak decky.