Jdi na obsah Jdi na menu
 


Jak čert polekal hóbaře z Milkova.

 

Co besme si nalhávale, nekde se ževot zvrtne tak, jak to némiň čekáme. Nikdá nevime, co se muže stat. To, co dovčelko belo normálni, jož neplati a co belo leta tabu, je dneská běžny. Ráno stanete a hledite, že slonko zrovna zapadá, sósed, co Vás nenávidi kulevá temo, že Vám kvete kaktus a mo né, Vám zničehožnic popřeje dobré deň, a Vaše starostlevá manželka je na Vás najednó jak milius. A mužete dělat co chcete, ale koloběh světa nemužete nijak ovlivnit.

Stalo se to jednyho krásnyho srpnovyho dňa, před pár letama, kde jož dávno nikdo nevěřel na žádny strašedla, bubáke, če čarodénice. Ta doba, kde se za neviny zařikáni opalovalo, jož bela dávno pryč, e dež na drohó strano se zaviralo za mnohem menši hlópostě. Ono v každym čase je neco.

Jožin Skevu s Vaškem Pokorném bele kamarádi na ževot e na smrť. Jož od ranyho dětstvi verustale spolo na jednym dvoře. Hrále si na vojáke, na indiáne a na četnike a na zloděje a nikdá se nehádale, keré z nich bode Vinetů nebo kapitán Kloss. Bele jak bratři a meslim jenom jejich rodiči věděle, ešle náhodó doopravde bratři nebele. Ale ti to nikde nikdá neřekle, takže Jožin s Vašékem bele cezi, e dež kamarádi. Dež trocho poverustle a postile se do orpotnéch boju s pubertó, take bele pořáď spolem. Spolo honile stény děvčata, dokonce se o ně e dělele a ani jednymo to nikdá nevadilo. Pravda, tech děvčec se neptale, ale znáte to: Kdo se ptá, ten se dovi, tak to rač neriskovale. Pak přešla vojna a obá kloce narukovale. Zhodó okolnosti ke sténymo ótvaro, takže si te dvě leta navzájem olehčovale, jak se dalo. Muže bet něco lepšiho než takovy přátelstvi ? Meslim, že né. No a pak přešle do civilo a dom. Našle si práco v kolchoze, každé pěknó robo a žele si docela spokojeně. Každé štvrtek se scházele ešče s inéma chlapama v mistni paluše na pivě a jak jináč – take na nejaky te plke. Prostě, abe belo to kulturni vežeti. Jak jož sem naznačel, to, co změnilo jejich ževote, přešlo jednyho srpnovyho rána. Obá bele ešče tak troško pod páró, protože minolá noc bela velece dobře prohéřená. Pivo belo jak křen a to se moc dom jit nechce, tak přešle každé nad ránem. Ale protože se večir domlovile, že pudó ráno na hřébke, tož teho moc nenaspale. Jednymo jak drohymo se motala lebeň, ale tak jakse přijemně, né že be bele jak žoke. Tak se o tech šesti hodinách zešle o kaplečke, košéke v rokách, a že teda verazijó. Lese okolo Milkova só krásny, hosty e vesoky, takže kdo to tam trocho zná, vi, že pro dobryho hřébka nemosi chodit moc daleko. Ale ti dvá spolo bele rádi a hóbařeni je pěkná záleba, kde se ale take muže nachodit pěknéch pár kilometru jenom tak, kulevá čerstvymo povětři. Chvilo tak popocházele po tem lese a jak slonečko velizalo véš a véš na kopeček, chlapcum se zachtělo trocho si dáchnót. Ovelebile se pod pěknó borovičkó, nahle si z pleskačke domáciho truňko a odpočévale. Za chvilo bele obá v limbo, co Vám mám vekládat ! Ona taková probdělá noc se mosi podepsat na každym organizmo, beť be bel sebemlači. Tož si tak spokojeně pochrupojó a nechávajó si zdat o babách, že si ani nevšimle, že deň otekl jak voda v Lodměrovskym Špraňko. Začlo jim bet trocho chladno, tak se zbodile. Chvilo se probirale z teho kocórka a čočele na sebe jak žabe z keške, ale pak si ovědomile, že só na hřébkách a unizóno se temo zasmále. No ja, ale ten smich je hneď přešil – jednyho e drohyho. Né, že be okoli Milkova neznale, ale protože jož belo po sómrako a les se v to chvilo decky změni k nepoznáňó, najednó nevěděle, kde só. „Přece sme přešle od Otročkova, né ? Nebo sme chtěle na Stráň ? Sakra, néni to táhle Dlóhá leč ? No to besme bele jož nekde o Kladek !“ Tak a podobně se jim honile mešlenke v palecich. Mužo Vám řict, že bele po té kocovině a po tem pěknym vespáni ale óplně zpitoměli. Motale se na tem mistě jak holob na báni a najednó nevěděle, kde se vrtnót, abe nekde nezapadle. Věřte mně, to néni dobré pocit, dež nevite, kde ste. Mně se to jož take párkrát na hřébkách stalo a měl sem co dělat, abech se krz kopči dostal dom. Tož vim, co mosele ti dvá potentáti zakoset. „No nic“, povidá Venca, „pudem furt jedném směrem, šak ono nás to vemotá. Jak bodem na nejaké lesni cestě, tak ta nás dovede dom.“ Tož ja, odsóhlaseny jedném hlasem. Postile se teda směrem, o kerym si meslele, že je zavede na nejakó cesto. Mužo Vám prozradit, že se ale zatraceně spletle. Čém vic šle, tém vic se zaplitale do kopčiho. Pěkné les skončel a oni se octle v hlobokym a včel v noce ešče navíc černym hvozdo. Strome nařikale pod mirnéma náporama větro, vrzale a stonale, že to belo až strašedelny. Sem tam do teho zaskřehotal nejaké ptači dravec, a to celó to atmosféro ešče vic podtrhovalo. Chlapi najednó začle panikařet. Doopravde nevěděle, jak se dostat z lesa. A v noce se všecko zdá ešče čerňéši, než to skotečně je. Tak co včel ? Napadale je mešlenke, že se skovaji nekde pod nejaké věči krč a tam noc přečkaji, ale ke všeckymo začlo drobně poprchávat a to na radosti teda nepředá. Jož začénale bet mirně zófali, dež vtem Jožin řiká: „Te, Venóšo, divé se táhle, néni to nejaké ževáček ?“ A okazoje do dálke, kde se doopravde cose hébe. Tož dó bliž a bliž, až přendó k misto, kde bel před chvilenkó jakése poheb, ale kde nic, toť nic. Co to belo ? Za zádama cose ruplo. Halózka zapraštěla, jak dež poslócháte z pul kilometro ohňostroj. Jožka se otoči, skřékne a v ksichto zesiná. „T-t-t-to jjje snaď če-če-če-čert !“ „E, co blbneš“, říká mo Vašek, „jaképak čert, jož máš klosty v tenkéch?“ A otoči se take. No né ! Před něma sedi na bobko podivná betosť. Vepádá jak člověk, ale věřte nebo né, má to dobře metrovó oháňko. Kloce celi zkoprněli hledijó, jak se ta postava zvihá. Protivá nebi, kery je zrovinka v to chvilo krátko ozářeny měsičkem, je vidět silueta chlopaté palece, na keré só....temo se nedá věřet ! ROHE !

Včel bech měl napsat, že Jožin s Vencó vzale nohe na ramena, nebo že se pokřižovale, nebo že na to osobo skočele a zvalchovale jo, abe to mělo trocho dramatické spád, ale mosim se držet skotečnostě. Přece nemužo risknót, že mě bodete považovat za lháře. Né, váženi, nic z teho ti dvá neodělale. Jenom tam na tem mistě stále jak čerstvo vepadeni z mrazničke a čočele před sebe, hobe otevřeny, že debe letěl okolo špaček, tak si tam ostele. A jenom v tem ticho belo slešet dvojity: Plk, plk. A potem se lesem roztahl veleké smrad. Čert – snaď ho tak mužo nazvat – cose zablekotal, mávl ocasem a zmizel, jak dež se vepaři. Chlapi tam ešče drahnó dobo stále, neschopni jedinyho pohebo, ale dež začle padat ze smrku omdleny veverke a do teho take jeden datel, vzchopile se a pokračovale v hledáni ceste.

No, váženi, co belo potom, jož néni nijak zajimavy. Kostelni cesto Jožin s Vaškem nakonec po chvilce našle a po ni se dostale celkem rychlo zpátky do Milkova. Doma se pak honem dale do pořádko, abe je někdo nepomlovil, deť smrděle na sto honu !

Drohé deň pak zasé zašle na jedno do hospode a nejaké mistni vtipálek celó palušo bavil tém, jak kósek od kostelni ceste kdose našil ohromně zajimavy hřébke. Ale Ve se mě ešče mužete zeptat, jak to změnilo ževote tech dvóch kamarádu, jak sem na začátko sleboval.

Nijak. To sem Vás chtěl akorát navnadit, abeste to čtle dál. Tož tak.

Petr Linduška, jenom pro Vás z Hanácké ambasáde. Z té, kerá v Litovle ešče pořáď je.
 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář