Jarni tóhe

To zas belo na dědině sláve,

děda Vaňku měle véroči.

Od rána mo před chalopó hrále,

až mo slze hrkle do oči.

Stovke dožet, málokde se vidi,

novináři čole senzaco,

ale s dědkem, s tém se nepořidi,

dělal si z nich jenom legraco.

„Pane Vaněk, me sme z televize Nova,

přešle sme Vás troško zpovidat.“

„To ste hodná, pani Jurinová,

mosite si se mnó jedno dat“

„Ve nám chcete tvrdit pane Vaňko,

že furt máte slivovico rád ?“

„Debe jenom, pane Korantengo,

já si mosim aji zabafat.

Ráno zakrojim si hozenyho bučko,

potem si dám hlta gořale.

Podivám se, kdo mě leži v lužko,

a tak žejo, pěkně pomale.“

„Neřikéte, že tam máte robko,

v temto věko, to je odvaha!“

„Debe jedno! Mám jich celó kopko!

Každé deň mně jiná pomáhá.

Zrovna včerá, bela tade jedna,

menši, starši, troško kostnatá,

a že bela celá neposedná,

rychlo rozepl sem gaťata.

Pak sme si to pěkně ožévale,

meze dveřma, v lužko, v komoře,

celé boži deň sme si tak hrále,

lébilo se ji to, potvoře.“

Kameraman málem smichem lehne,

Koranteng je bledé jak ta zeď,

ale s dědkem, s tém to ani nehne,

jak debe to znal jož nazpaměť.

„A tož dědo, eště povidéte,

kde jo máte? Jak to belo dál?“

„Bože, ve to pořáď nechápete?

Mili zlati, co bech vekládal.

Po tem všeckym pěkně zružověla,

nechco Vám lhat v přimym přenoso,

Jak odešla celá zpitomělá,

zapomněla aji na koso.“