Jož je to zas vánočni čas – 3.
Dež sem Vám před rokem sleboval, že dež bodete celé rok hodni, povim Vám neco o tem, jak slavime doma Silvestra, netošel sem, že bode tak moc těžky zepsat něco, co be belo aspoň troško vtipny a přetym dostatečně dlóhy. Vážně, néni to sranda, protože o nás dež se řekne slovo Silvestr, nekoná se žádny popadáni za břoche, kvulevá temo, že se od božiho rána řehtáte a slavite a je pořáď taková legrace, že se nemužete ani pořádně najest, protože se furt mosite nečemo řehnit. Né, o nás doma je Silvestr óplně obečéné deň, jakéch je do roka třestapětašedesát. Vlastně ani to néni tak dokope pravda. Zatimco každé iné deň se spontánně bavim, nekde se aji s kamarádama picno a nálada mně přecházi tak jakse přerozeně sama, na Silvestra jak dež otne a já né a né bet veselé. Tož posoďte sami:
Protože sem mosel mezevá svátkama do práce, abech poslední deň v roce nemosel, a večir tak trocho ponocojo, spim pěkně dlóho. A spal bech eště chvilo dyl, debe nebelo jož vloni a předloni zmiňovanyho pséka, keré jasně pozná, že je volné deň. Je to pro mě záhada, jak to ta čobajzna vecéti, ale je to tak. Tož chvilo trpim pod jejim blézánim méch rok, noh, ramen, a nakonec aji čela, protože hobo si zakrévám. Pak jož to nevedržim a zamlaskám na manželko, kerá má – šťastná to žena – pořáď eště pulnoc, e dež jož je venko pěkně dlóho bilé deň. Pak pozbirám zbetke sel, kery mě po otlačené noce eště zbele a pomalo velezo z brloho. De to ztěžka. Ale Deniska – to je ten čokl – je z teho celá radostná a cose plkoce v čobčim jazeko, co vepádá jak dež se dvě sósedke vebavojó pod oknama, dež dó na nákope. „No ja, no ja,“ vrčim, nasepo ji svátečnich granuli a provádim ranni toaleto. Každé muj poheb je ostro sledované a dež se náhodó pohno směrem ke dveřim, škrk ! a je o nich rychléš jak blesk, abe, proboha, neprošvihla vycházko. Já snidám vánočko od vánoc, venko většinó poprchává a zatimco přežvekojo, čočim z okna na to sloto. Pak zařvo, protože pes je tak nedočkavé, že do mě ždóchne a já si velejo vřely kafe na popek, což páli jak čert. No nic, řekno ženě nazdar a deme, nebo se ten pes zvencne. Procházka nám ale odělá dobře obóm, jenom s tém rozdilem, že fenečka po mně nezbirá hovinka do igelito. Proto take já pokuď možno decky vedržim až dom. Pochodime a okolo poledne se vracime dom. Tam jož je poštěná bedna, v keré od samyho rána běžijó same hrozně srandovni pořade, abe se ledi správně navnadile na večir. Sen to sledoje nepřétomném pohledem a debech mo vlezl do hlave, nevim nevim, ešle be tam bele mešlenke na dětské kabaret a Štěpánko Haničincovó. Přece jenom jož má skoro dvacet let a neco jož za sebó. Dcerka pokuď je doma, tak se bali, protože přejela včerá večir a deset hodin doma, to se nedá vedržet jenom tak. Pojede s kamarádkama asi na hore. Dež je Silvestra o vikendo, vaři moja Vlasta, ale dež je všedni deň, tak je v práce a cely toto moje dosavadni plkáni vlastně neplati, protože ovařet něco k obědo mosim já. A já to dělám rád. Akorát že mně to trvá o neco dyl. Ale dež pak žena přejede, nemosi mět toli starosti.
No a tak se pomale překoli odpoledne. Já jož většinó čočim na te vesely pořade a po stoosumdesátyprvni se osmivám nevečpělymo humoro Vlaste Buriána, keryho debe nebelo, tak se mužó jit všecke naše veřejnoprávni e sókromy televize oběset, protože ten moderni humor je jakése divné. A pak přende ten slavné poslední večir roko. Celé svět je jož troško pimplé a bujarosť postopoje do drohyho rychlostniho stopňa. O nás né. Nebodete mně věřet, ale já so smotné. Co je na tem veselyho, že zas konči jeden rok, o keré sme starši. Šmankote, co já sem všecko nestihl dodělat ! Zapřeméšlim, co se letos vevedlo a co né a teho drohyho je zasé o kósek vic jak vloni. Tož toto já mám slavit ? Ani ve sno ! A začinám bet trocho protivné. Jenomže na to jož sme přepraveni a manželka veli: „Vem ten baťoh a dem !“ Me sme totiž posledni leta domloveni s přátelama a scházime se nekde o tech, jindová o tech a slošně a vcelko poticho popijime, požiráme a o teho si doopravde srdečně povekládáme. No a tém só moje chmure trocho eliminovany a já se probirám ze spléno. Dež se tak proplkáme k pulnoce, začne všeobecná panika, kdože pozotvirá všecke te šampuse, co se chladijó za oknem. Decky se ale nekdo nande a přesně dež bijó na orlojo dvanást, první sklinke se plnijó boblenkama. Všeci si blahopřejem, že sme zas jeden rok přežele v relativnim klido a já vim, že z teho hobičkováni každyho s každém bodo mět na pesko opar jak ořech. Pro mě je to signál, že radovánke skončele, protože nastává všeobecny veseli a bócháni rachétli a petard. Vite co nesnášim na silvestrovské noce ? Právě toto. So na te ohňostroje tak alergické, že so schopné dat nekemo po čoni, dež mně kósek od hlave vebóchne šrapnel. Mám na to spominke eště z vojne, kde bel jeden Silvestr tak bujné, že zavřenéma oknama litale legáte, hrnce z kocheně, flaške od alkoholo a nakonec aji kamna e s popelem. Pak se oklézelo nekolek dni a okna se lepile jak mozaike Kanagomem. No ale pro ostatni je toto zábava, tož zatno omělé chrup a nejak to jož do teho konce přetrpim. Okolo drohé hodine ranni deme s Vlastó dom, furt eště se ozévaji vébuche a salve, já mám zničené žalódek ze všeckéch tech dobrot, kery jak ta moja, tak e kamarádke, nachestale, brká se mně po šampáňo a celó to velkó oslavo dovrši to, že dež si na liduprázdnym mistě juchno „juch !“ žena mě sprdne, ať nedělám ostodo, že jož všeci spijó. Že to néni pravda, to dobře vim, já so teho dukaz. Spiš neževé, než ževé. Deniska nás vitá, jak debesme se neviděle rok, zaliháme do lužek a já se marně snažim spat. Spiš to vepádá, že omřo, než bech osnol.
No a ráno je Nové rok. Ten jož je mnohem, mnohem radostňéši. Ale o tem zasé za rok. Dež bodete hodni a dež bodete chtět.