Mimozemšťan na Dóbravce
Celé ževot v knižkách čitám,
to co belo, co má bet,
žádny téma neodmitám,
chťa se trocho poočet.
Nérač mám te o záhadách,
o obrázkách v obiló,
ufóna tak nekde potkat,
to be se mně lébilo.
V jedné knižce dočtl sem se,
jak ufóna poznáme.
Pré je skoro jak ten člověk,
akorát se nechláme.
A navíc pré každé ufón
celičké je zelené,
postavo má celkem drobnó
a je trocho skrčené.
Dež ho potkáš, v knižce psale,
mosiš hobo otvirat,
ošeska má zakrněly,
tož se na ňé mosi řvat.
Všecko sem si pamatoval,
rade sem si k srdco vzal,
abech nebel zaskočené,
poctivě sem trénoval.
Do tak jednó po špaciro
se svém psékem po lese,
on najednó zvětři diro
a do mlázi hrne se.
Letim za ňém, ledi mili,
o hobe so zpěněné,
co nevidim – o smrčko tam
E.T. - celé zelené !
Spomněl sem si na to kniho,
prohrábl sem pačese,
odhodil sem tréme tiho
a spostil jak na lese:
„Přejo dobry vodpoledne,
tož vás vico na Zemi.
Odkuďpak ste přeletěle,
kdepak máte zázemi ?“
Ufón na mě voče třešti,
pak se trocho narovná,
jož sem meslel, že mě plešti,
a v tem - stópl do hovna.
Drapl do rok brokovnico,
z pleskačke si hlta dal,
„Tož tě take v lese vico,
já so hajné Šmodrchal !“
„Co to křečiš ? Já tě radim,
meslim se sep o kos dál !
Já si tade v klido kadim
a tes mě to nachetal !“
S flentó v roce nás pak honil,
že sem hobo nedržel !
Sem tam po mně klackem vhodil,
abech z teho něco měl.
Až potkáte E.T. v lese,
tož si déte poradit.
„Néste hajné ?“ zeptéte se
a nechte ho vekadit.