O hastrmanovi o Mešlechovic
Na haňovskym potoko pré kdese přebéval hastrman. Nevi se to jistě, ale pré ho nekeři viděle a nekeři ini s ňém pré aji přešle do styko. Podlivá vekládáni očetéch svědku to bel možéček postavó pomenši, spiš takové prťavé, na rokách měl blane jak majó žabe a o šoso a o noso měl věčnó kapko. Naprotivá temo Rudyn Sedláku bel chlapisko jak hora. Na véško ke dvóm metrum, vic jak pulko z teho přes ramena a selo měl v tech svéch lopatiskách jak medvěď. Jináč než lopate se tém jeho rokám ani nedalo řict, deť něma take od mládi ževil sebe a ešče aji stary rodiče. A že se neco naoháněl ! Takové ževot na dědině néni zas tak levké, zvlášť, dež dělal česť svymo mino. Dnes be latinici řekle: „Nomen omen“. Na polo ho belo vidět od slonka do slonka a pak ešče aji do noce doma mosel všecko spořádat. Na hlóposti mo časo moc nezbévalo, ale dež jož mo zbelo, tož tém věči konino decky vevedl. No a věřte nebo né – toť ten Rudyn měl s tém vodnickém žblabuňkó take jednó co dělat. Vekládale to v hospodě stařéček Vrchotu, keři bele Sedlákovi nébliž, protože bele spolo v Mešlechovicich sósedi.
Mělo se to odát v litě, zrovna dež belo ve žňa. Kdo měl roke a nohe, ten pomáhal na polo žit, vázat a nakládat. Robe dělale povřisla a panáke a chlapi zas sekle a pak nakládale na voze, abe boható hanáckó órodo nespláchl dyšť. Spichale, abe belo zrno ve stodolách a na homnech. Rudyn samosebó take. Jak tak pře jedné fuře zeskoči z kozléka, obende vuz a co nevidi: Von tam vzado sedi velepené jakése chasniček. Ze sláme mo kóká jenom frňák, ze keryho mo kape jak po bóřce ze střeche. Vo to be nešlo, ale co to má ten prdola v hobě ? Sedlák nechce věřet svém očeskám. Deť to motovidlo tam bafe z fajfke !
„Deš dule, blbóne jeden ! Te néseš pře rozomo, deť mě to podpáliš !“ a žene teho mládenečka z vozo. No to vite, temo se moc nechtělo. Ale Rudyn měl selo a jednodocho ho chetl za fligr a jednó rokó ho z té vlečke vehodil. Pinkusárek spadl na hnojisko a pře tem překósl to fajfčečko, keró pořáď ešče žmólal v hobě.
„No počké, to še tě neveplati, pšende na tě óškošť, že še š teho žblážniš !“ šešlalo to stvořeni jak dež vržó dvirka od latrine.
„Huš, potvoro, jož se sep ocuď nebo tě zapřihno namisto teho koňa !“ dopl si Rudyn. No co vám mám povidat, třeštiprdlo sebó jenm sméklo a jož belo v pracho.
Rudynovi se to ale nejak nezdálo. Celé večir z teho bel nanic a tak zašil do hospode. Pantáti tam hrále te svy taročke a vekládale všecke možny véšplechte. Tak se milé Rudynek dozvěděl take o tem vodnikovi, co pré přebévá v haňovskym potučko. No ja, ale co teda be dělal až v Mešlechovicich, deť je to takové svět ! No ale seminko e dež je maly, tak bévá pěkné hlodavec a do rána milé chasnik nespal. Zato okol plán, jak hastrmana chetit.
Drohé deň si nachestal lékové provaz, protože pré jenom do takovyho se dá ta mrcha chetit a neoteče. Zapřihl koňa a vejel na pole, jak debe se nechomelelo. Ono se teda doopravde nechomelelo, šak to belo ve žňa, to je jenom takovy omělecky přerovnáni, abeste si ovědomile, že ten co to zepisoje take néni žádny obřezávátko a omi najit pro svy piro moc pěkny véraze.
No nic, tož teda na polo jak jindová, práce se mosi odělat, abe obévala, šlo to pěkně a jož to bela poslední fura a hurá dom ! Rudyn popohnal valáška a pěkně pomalo pěške vedlivá voza si to štrádoje k domovo. Jož bele tak na hranicich meze Mešlechovicema a Haňovicema a najednó Prrr ! Koniček zvostal stát jak dež ho přemrazi. A nepude dál a nepude. Sedlák ho pobizel napřeď pěkně, pak předal na hlaso, ale dež nepomáhal ani bič, tak si ovědomil, co je ve věce. Vzal ten lékové provaz, co si ráno nachestal a hóp za vuz. No to vite, že tam zas bel ten možiček. A jak bafe, tak bafe. Poslepovaná faja démá jak dež paňmáma Halózková spáli bochte. A šop, šop ! Jož má na krko ten provaz. To nečekal, meslel, že Rudyna vestraši nadosmrti, ale kdepak na teho ! Hastrmánek se sméká, vrči, mňóká jak dež stópneš kocórovi na koři oko, ale čém vic se čepéři, tém vic se smečka otahoje. Dež jož bel tatrmánek slabé jak gruzinské čaj, Rudyn vepřihl koňa a milyho straširebko navlikl do postroja, nasadil mo chomót a „Vijó !“ Co bech Vám vekládal. To belo nejakyho hekáni, mrčeni a sakrováni, než se podařelo vuz odlepit od ceste. Z vodnika jenom lilo, prosel a nařikal, abe měl Rudynek „šletováni“, ale ten bel neoblomné jak skala. Nechal ho doklačet náklad až dom a pak to ešče mosel ten hastrman složet a veházet na homno. Nakonec se Sedlák sletoval a před tém ,než to strašedlo odvázal, dal mo hrnek vode. Abe pré si zavdal, dež tak těžko pracoval. To vite, voda a vodnik, to de dobře dohromade. Stačela krapka a bubáčesko belo plny sele. Zpřetrhalo ten lékové provaz, vesméklo se z chomóta a za strašnyho „šakrováni“ a nadáváni zdrhalo zpátky k Haňovicum. Jenom z dálke belo chvilo vidět obláček modravyho kóřa od té zlomené faje.
Rudyn pak nejakó dobo všode chodil s tém lékovym provazem, co debe se mo chtěl ten tatrman nejak pomstit, ale ten bel meslim tak vetrestané, že se jož nadlóho nikemo nevokázal, a snaď se aji nadobro z haňovskyho potoka odstěhoval. No darmo se neřiká, že pré práce osvobozoje, no né ?
Tož zas jednó pro Vás z Hanácké ambasáde Petr Linduška, sám jak prst dělnika z pile.