Kósek od městečka Konice leži v překrásné krajině eště pěkňéši dědina Sochdol. Prostirá se na vrško mezevá Ptenském dvorkem a Jednovem a je obklopená polema a pěknéma hostéma lesama. Dneská je tam klid a mir, ale bele dobe, kde se e v takové malé vesničce dokázale odehrát docela velky věce. Známe to všeci: Jak je nekde zábava, a zvlášť hodová, dá to moc a moc přéprav, abe se vevedla. Hospodšti chestaji sále, objednává se třekrát toli piva, abe belo co pit, protože pře tancováni jednymo veschne v krko. Paňmáme napečó koláčku, cokrovi a jinéch všelejakéch dobrot a všeckém dávaji okoštovat, abe každé viděl, jak bele šekovny. Pře tym vládne taková nevepsaná sótěž, kerá nakonec orči to hospodeň, kerá muže na to zábavo dodat te svy nélepši produkte, abe celá dědina viděla jaká je kabrňačka. No a stréci zasé celé deň chodijó od jednyho k drohymo a koštojó zas iny dobrote a take sótěžijó, ale né až do konca, protože za pár hodin je jož jedno, kdo napálel nékvalitňéš. Všeci só veseli eště před tó hodovó zábavó, celá ves drži pospolo a tak to meslim má bet. V hospodě se zatím nachestaji mozekanti. Aparatura se mosi zapojit, sálek nazvučet  a jednotlevi inštrumentalisti si dělaji základ, abe měle levkó roko, če měkko v krko.

No a kdese to belo dosť podobny. Akorát, že hudba bela akustická a hráči nemosele mět eletrikářsky zkóške. Ale s tema rokama a krkem to belo nemlich to samy. V té době, o keré včel mlovim, bévale mozekanti hrozně váženi ledi. A ten kdo oměl na něco vrznót, bel žádané šeroko daleko. Tak to belo aji s Tónkem Skřehotálkem. To bel takové malé človiček. Měl kolem šterecitke, ale postavo – vlastně postavičko - měl takovó trocho vic podměrečnó. Bel tak malé, že si ho mockrát pletle s děckem a nekolekrát dostal od nejakyho pantáte pleskanec na prdelko, že má jož dávno spat, tak co dělá v noce venko ! Tónek ale bel zveklé na kdejaké omyl a decky ze srande řekl co néhlobšim hlasem: „Sakra, stréco, divéte se, keho pohlavkojete, já néso váš fagan.“ To pak pantáta zaostřele zrak a dež viděle, že brblale na nepravyho, omlóvale se a poróčele mo šlehovico na osmiřenó. Oni totiž všeci dobře věděle, že Tonda je dobračesko od kosti a mozekant od Pánaboha. Co on oměl na ten svůj štěbenec ! Ledi mili, on se nikdá nenaočel note, ale neměl sebemenšiho problémo naočet se na první poslechóti kerókoliv pěsničko. A nekde, dež bel sám, vešil si do lok, če do lesa a tam si jenom tak pro radosť hodlal slonečko do nároče, co mo hlava a šekovny prste přenesle do klapek. A ledi ho měle tozevá rádi. On nezkazel žádnó zábavo a kolekrát za noc obešil tře e štere dědine dokola, abe zahrál leďum pro potěšeni. Bel pořáď naladěné jak ten jeho klarinet.

No a jednó teda zasé bele hode v Sochdole. Ten se tehdá menoval Sokdol. Kdo be meslel, že je to cheba, tož to néni. Dnes se řiká, že ten název pocházi od „Sochyho dolo“, ale kdo to tam zná, ten vi, že nic takovyho na tem mistě néni. Deť všode dokola tečó same potučke, tož jaképak Sochdol ? Ten staré název bel o moc trefňéši. Jak jož sem řekl, dědina leži na vrško a je obklopená lesama. A te lese só tak trocho doléš a je v nich plno staréch boku. No a boke, te só zasé plny všelajakéch soku. No a od teho to mino Sok – dol. Rozomite temo ? Jednodochy, né ?

A tož abech neodbočoval. Bele te slavny hode. A všecke vse na okoli je měle take. A Skřehotálek bel na roztrháni. „Mosite přejit zahrát aji k nám !“ To slešel od božiho rána né jenom v Sokdole, ale aji v Jednově, přešle e z Hrochova a od Stražeska. No a on jak bel to dobračesko, nikemo neoměl řict „Ne – e“. A dež večir odehrál dvě série v Sokdole, vepil pivo a gořilko a poticho se zdéchl. Namiřel si to rovnó do Jednova. Tam ho převitale s jásotem a hneď do něho cose nalile, abe měl ten správné nátisk. A Tónek hrál a hrál. A zasé – dvě série a pak jak Šop s Lopem, frnk ! A bel v pracho. Štrádoval si to přimó cestó do Hrochova. Tam se všecko zvopakovalo, až tak okolo jedné v noce si spomněl, že má eště štěbetat na tem Stražesko ! Tož rychlo na cesto ! Ono z Hrochova na Stražesko je pěkné kos ceste, nevim, ešle si to neměl ten kutálkář rozmeslet, dež jim to slébil, to se mosi zkratkama a přes lese. A potmě jeden levko ztrati směr a dež má nejaky to promile krve v alkoholo, néni to cesta moc snadná. Tož se stalo, že Tónek najednó zablódil a ať čočel jak chtěl, nepoznával okolo sebe nic. „A tož to so v kélo !“ Japak se dostat na cesto ? Rozhliži se jak omi, ale tma je jak blana na bilé kávě – hostá a nende překósnót. Věděl, že strašedla nésó, takové janek nebel, abe věřel na hékale, bludičke a všelejakó inó havěť. Deť jož bel přes dvacet let velké. Vlastně dospělé. No ja, ale co včel ? No nic. Sedl na krč a vetahl pleskačko. „Tož to přečkám toť do rána, šak oni se obendó aji beze mě...!“ říká si polohlasem. Nahl si a seděl a hleděl. Pak přešla dlóhá chvilka. Skřehotálek vetahl nástroj, nasadil jazéček a tak pro plezir zaštěbetal. Vono se to nádherně rozlihalo a tož si dovolel e maló pěsničko. Ale né nejakó veseló, takovó táhló, tichó a přetym takovó nalihavó, že debe to slešel nejaké ževáček, tak be mo moselo srdečko osedat. A jak si tak pohrává s tema tydlidama, zničehonic se dva kroke před ňém odělá takovy podivny bledy světlo, kery je pořáď selňéši a selňéši, až je z něho Tónek celé oslepené. A z teho světla vestopojó podivny postave. Decky se jedna venoři jak z mlhe a pomalinko se bléži k němo. Só to samy žensky a só oblečeny jenom do pavočen. Celé odivené položi klarinet na ten pařez a oče mo mužó z dulku vepadnót. Pak ta jedna postava zašveholi: „Hréééé....!“ Je to hlas, tak jemné a tak notkavé, že chasnik začne hrát znovo, eště táhléš a srdcerevňéš než před tém. Dež je tech ženskéch okolo vic než dosť, tancojó a vlnijó se do teho rytmo mezevá stromama, a je to tak krásny podiváni, že beťte rádi, že ste to neviděle, protože beste jož nechtěle v ževotě vidět nic inyho a mosele beste v tem lese zvostat. A tak se málem aji stalo temo Skřehotálkovi. Bel tak okózlené, že ani nezpozoroval, že jož se bliži nové deň a hrál furt pryč jak o ževot. No a potom zakokrhal v dálce kohót, Tonda si pomeslel, že to mosi bet jistě od Labudic a svalel se jak špalek vedlivá teho krče. Osnol spánkem spravedlevéch.

Dež se zbodil, bela jož zasé tma. Oproti minolé noce ale dneská mozekant neměl špičko a tak viděl daleko lepše, kde to vlastně je. Ale sténě to tam nepoznal. Tož co dělat ? Chce se zdvihnót a jit jednym směrem, šak nejaká cesta to mosi nekde bet. Ale nemuhl odělat ani krok. Bel načesto přemrazené. A najednó zasé to světlo. A v něm te robke. A zasé: „Hréééé...!“

Váženi, co vám mám řikat dál. Tónek znovo mosel hrát tem divném ženském do tance a pro radosť. A další noc zas. Jož, jož to vepádalo, že tam mosi omřit hlade a žižňó. Nebujte se, nakonec to dopadlo dobře. Dež za třetiho kuropěni osnol a te tře dni neměl v žalódko doopravde nic, a zasé hrozelo, že se zbodi v noce, zachránila ho taková maličkosť. Nevěřele beste, ale pomuhl mo obečejné hlad.

Jak tak chrni, ozve se najednó kdese blizko:“Škróóók ! Škróóók !“ Mozekant otevře oče, a chvilo poslóchá. „Škróóók !“ To bel tón, keré neznal, a keré ho orážel, protože bel falešné jak taťkuv podpis pod pětkó v žákovské knižce. Malé moment pátral a pak se dopátral se. „Jéžiš, to z myho břocha !!!“ Ten škrókanec ho probral k plnymo vědomi a on si ovědomil, že ešle neco neodělá, muže toť také zahenót. Zbalel teda fidlátko, zkosel odělat prvni krok – a ono to šlo ! Odělal drohé, třeti, pak se rozběhl a co meslite ? No ja, za pár chvilek bel na nébližši svážnice a po ni jož belo levky dojit na kostelni cesto a tó ven z lesa. Veběhl jak zajic a octl se na polni cestě ke řbitovo. Z dálke oslešel mozeko. Ale né takovó to kutálko, na keró bel zveklé. Bela to mozeka neveselá. Řekl bech aji, že bela smotná. Pane bože, deť je to pohřebni pochod ! Kdopak ale omřel ? Tónek se překradl ke hřbitovni zdi a opatrně vekókl, abe viděl na zhromážděny pozustaly. „Tož to mosel bet nejaké moc vážené sedlák“, povidá si pro sebe, „deť to só ledi ze všeckéch dědin z okoli“. A pak farář spostil řeč. Tonda poslóchá a poslóchá a nevěři svém ošim. Mlovi se – věřte nebo né – o něm !!! „Co bláznijó ? Copak já so nebožtik ?“ Nevederžel to a vehópl se na to zidko. Ledi mili, to bel poprask ! Takové tanec ten hřbitov eště neviděl. Do ledi jak dež do vrabcu střeli. Rázem belo o hrobo prázdno, jenom pan farář tam stále, fialovi jak te stohe na komže. Ale dež mo na spamatováni Tónek zahodlal na klarinet, probral se z mrákot. Došlo mo, že je to mélka, chetl Skřehotálka pod pažo a tahl ho do zpovědnice. No a tam se obá všecko dozvěděle. Dež mozekant nedošil na to Stražesko, moc podezřely to nikemo nebelo, jenomže tam měle pré po zábavě. Jak take né, bez klarineto, že ? Ale dež si chtěle milyho Tondo podat kvule nesplněném slebum a  nemuhle ho  nikde najit, to jož začalo bet na pováženó. Ledi prolezle všecke lese a hájke, prohlidle stodně, přikope, zkrátka, belo to takovy všeobecny pátráni, ale bez vésledko. Tak ho po dvóch měsicich prohlásele za mrtvyho. „Co ? Po dvóch měsicich ? Deť sem bel v lese jenom tře dni !“ „Ale kdepak, dva měsice ,“ povidá ten farář. Tak belo jasny, že v tem bele nejaky te čáre a kózla a čas se v lese scvrkl. „No hlavně, že ste se zasé našil, jenom nevim, jak to včel vesvětlime tem leďum.“ No ale nakonec to jakse vesvětlele a ledi to vzale.

Od té dobe Tónek sice pořáď na zábavách hrával, ale decky jenom tak, abe stihl to, co slébil.