Jdi na obsah Jdi na menu
 


Od čeho se Sobáčov menoje Sobáčov

Mili zlati, všeci to známe. Só mina, kery vznikle pomenovánim čennosti jednotlevéch ledi. Tak třeba Kovář, Kréči, Pekař, Hornik a ini. Pak take só mina, kery kopirojó ledsky povahe: Skópé, Tvrdoň, Nedozrál a podobně. Mina, kery kdose dostal, dež jednó cose odělal, če neodělal: Skopal, Navrátil, Spáčel, Kotil, Škobrtal a dalši. No a dež se třeba zešlo vic ledi se sténó vlastnosťó nebo čennosťó, ale e sténym minem, vznikale podlivá nich e názve osad, dědin a měst. Tak se zrodil Kovářov, Střelece e Vilémov, Bohuslavice a take třeba Veseléčko. O tech všeckéch celkem levko poznáme, podle čeho se menojó, ale pak zasé só dědine, kery majó v názvo neco tajemnyho, co nende jenom tak veluštět. Jednó z tech vesniček je Sobáčov. Neštodoval sem kronike, tož nevim, ešle nekdo přešil na to, od keryho čerta ten název pocházi, ale možná, že to, co sem si vemeslel, muže bet e trošinko pravda. A ešle né, co na tem ? Šak je to jenom pověsť, taková hra na pravdo a fantazijo. Poslóchéte, ešle be to nemuhlo bet takle:

   Pár metru – vlastně v časech, o keréch pišo, eště metre nebele, takže rač řekno: Pár stop od formanské ceste na Mlač stála od nepaměti od Litovle po pravé straně pravá a nefalšovaná formanská hospoda. Jož tehdá se ji řikalo kvule tem pár stopám od ceste Stopka. Ostatně to mino ji vedrželo dovčelko a ani sme nevěděle proč, že ja ? No, tož včel to jož vime. No a v té hospodě belo furt plno. Formani se tam nikdá nezapomněle zastavit. Né, že be tam nejak dovijak vařele, če že be točele nejaky extrovni pivo, to zas né, na to bele v krajo ini kofři, ale měle tam neco, na co chlapi decky zaberó. V šenko e v kocheni se otáčele tře mlady děvčeska. Bele to dcerke majitela pantáte Šóstala, váženyho obchodnika z Chodobina. Jedna se menovala Kačenka, drohá Ruženka a ta třeti, némlači Tonička.

Te děvčátka bele jak ružečke. V jednym kose se osmivale a dež ste jich pozorovale, viděle ste, že je práca bavi. Sem tam mrkle na mládence v roho, toť se zazobile na stréca Hoňkovyho, kerymo pak šle z hobe grente, jak dež poká z faje. Bela na ně radosť pohledět a take to všeci hosti celó to dobo, co tam vesedávale, dělale. A jim to, mrškám, dělalo náramně dobře, šak věděle, že só šeroko daleko népěkňéši, ale k jejich cti je potřeba dodat, že teho svyho šarmo veožévale, ale nezneožévale. Pantáta bele rád, že maji furt nabito. Spokojeně si brókale, dež si zapalovale veržinsky cigáro – velekó novinko, keró přetahl koktavé Lojza z Amerike, dež se vrátil z nepodařenyho vandro.

No a čém vic děvčata kvetle, tém vic přetahovale chlapce ze šerokyho okoli. Néni se, meslim, co divit. Šak v té přirodě jož je to tak zařizeny, že žádné zdravé nechce zvostat sám a dež se létko začne zapalovat, je potřeba ho drohém létkem zchladit.

Včel trošinko odbočim. Všimle ste si, že sem jenom tak rychlo přefrnkl okolo mina majitele teho hostince ? Bať, nechtěl sem to moc rozmazávat, ale včel vidim, že na mině staryho Šóstala mužo klidně doložet celé ten svůj prvni odstavec. Nomen – omen ! Me, co sme s latinó jedna roka, me vime, co to znači ! A ve ostatni si to nechte přeložet. Toto bela kabinetni okázka teho, jak mino znamená to, co ten člověk dělá a co má nérač. Nakonec te tře pópata teho bele dukazem. Jak jož sem řekl, pantáta bele občanem váženém, ale málinko horši to měle paňmáma. Bele dobe, že dež se řeklo Slavičková, tak to znělo po chodobinskym panstvi zrovna jak ten ptači trelek. Ale jak se pak provdala, nepolepšela si. Ledi ji vubec né ve zlym začale řikat Šóstalka. Tak jak jiné řikale Kópilka nebo Zavadilka, Filoméně řikale Šóstalka. Ze začátko se dosť kvule temo stěkala a doma pak plakala, ale pantáta jo decky chetile, podlachmale a třeba do rána jo otěšovale, tož si za čas zvekla

a potom ji to jož ani nepřešlo.

Vrátim se k tem děvčátkum. Je vám včel jasny, že dež se rodiči menovale Šóstalovi, mosela bet e Kačenka, e Ruženka a aji ta Tonička prostě a jasně take Šóstalka. A to te klučeska přetahovalo jak magnet na ledničce, takže brzo je nestačele ani holke ani pantáta odhánět hrablem. A tak se stalo, dež je jedné májové noce neodehnale, že všecke dcerke přešle do drohyho stavo. Sela jarniho vánko bela moc velká a přešlo to na všecke tře skoro naráz. Co včel ? Belo z teho doma pozdviženi, pantáta Šóstal – vlastně nadával – jož so z teho celé popletené, tajak bel e on, ale nic nevenadával. Skázal, abe se puvodci teho naděleni dostavile a nenechale děvčeska v ostodě. Ale chlapcum se ženit nechtělo. Belo to jak dneská – každé si chce hrozně ožet, ale následke ať nese někdo iné. Jož to vepádalo, že bode trojnásobná haňba v rodině, dež paňmáma Filoména dostala spásné nápad. Nahuckala pár formanu, ať pré rozhlásijó po okoli, že só holke na vdáváni, a že bodó mět každá barák jak stodolo, tož ať se nápadnici dostavijó včas.

Meslim, že toto rozhodlo. Ta zpráva se roznesla velece brzo a ženiši si začale podávat o hospode dveře. Holke z teho napřeď bele vejukany, ale pak si ovědomile, že tatinke potřebojó, tož nezlobile a čekale na rodičovsky rozhodnoti. Za hospodó bele jož dávno postaveny tře pěkny menši baráčke, každé pro jedno dcero, takže to nemělo chebo. Obá staři Šóstali ale bele rozomni. Nechtěle děvčata do ničeho a hlavně do nikeho notit na selo, věděle, že tém be všecko jenom pokazele, tak chtěle, abe si dcerke vebrale same. Šak belo z čeho. A tož ja, Kačenka chetla po Tondovi z Bilé Lhote a  Ruženka se zakókala do Francka z Hrabi. Jenom Toničce se stéskalo po pravym tatikovi svyho děcka a odolávala.jak muhla. A jož měla namále, protože pantáta stanovile datum všeobecné svajbe na jeden deň. A japak be to vepádalo, debe jedna zvostala na ocet ?

Osod ale zasáhl v pravé čas. Náhodó přešil do hospode krajánek, keréch tenkrát chodilo po světě dosť a dosť. Dež ho Tonča oviděla, hneď se ji srdičko zatetelelo a v docho si řekla, že be to nemoselo bet marny. A pámbu to zařidil eště tak šekovně ! Ten krajánek – pré se menoval Jožo Trtkaj – jak přešil do té hospode, pré se zeptal – SLOVENSKE !!! - „Nuž počul som, že tuná budete mať naraz niekolko sobášov ?“ Tonička hneď podlehla cezimo nářečó a protože Trtkaj bel chlapisko, slovo dalo slovo a roka roko. No, a nakonec, dež se to tak vezme, se ani nemosela moc přemenovávat, že ?

A sobáše bele tře a protože každy z tech děvčátek mělo po třech dětičkách (šak to měle v rodo), stála brzo kósek od formanské ceste malá, ale velece milá dědinka, kerá na paměť šťastnyho rozhodnoti dostala název Sobášov. No a to Č se řiká lepše, né ?

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář