Ohnivé sod o Červenke.
Řikává se, že všeckyho dočaso. Plati to aji o tem ohnivym sodo, keré pré se leďum zjevoval, dež šle cestó od Červenke k Novymo Dvoro a dál na Královó a k Medlovo. Je to jož dosť dávno, obec Červenka se eščě menovala Černá. Véklade proč, só všelejaky, jeden z nich řiká, že proto, že okolo bévale černy močále. Muže na tem bet kósek pravde, protože dež se rozlil kdese mocné potok Čerlinka, belo podmáčeny šeroky okoli – eno, čert vi ! No a tak na té trase pré béval k viděni ohnivé sod. Ledi z něho neměle moc velkó radosť, decky nekeho velekal, ale že be sám o sobě nejak obležoval, to meslim né. Pan Stróhal piše ve svéch Bájich a pověstich, jak jednó ta bečeca překvapila nejakyho řeznika, co tam šil večir s jaluvkó. Ten pré se tak bál, že z teho pak za tře dni omřel ! No ale věřte báchorkám. Jisty je, že řeznici se bojivaji o neco miň než normálni ledi. Só selni a dobře ževeni a tak je nejaká hořici potvora nemuže vetrhnót z dobromesle. Povim vám, jak óplně iné řeznik – nejaké Strachota – na ten sod vezrál.
Začéná to jak od teho pana Stróhala: Belo to jož málem o pulnoce, dež ctihodné občan obce Králová Cyril Strachota velezl dosť dobře občerstvené z hospode na litovelskym Starym městě. Odvázal tele, kery kópil odpoledne na jarmarko, a ve velece dobré náladě se vedal dom. Směr našil rychlo, deť tak chodival co měsic. Decky po trho bel zapit dobré obchod – to se kdese patřelo, ale dneská jož ten zvek vemizel. Škoda, belo to jak podáni roke. No a jak tak de tó kamenitó cestó na Nové Dvur, najednó mo cose přende před očeska. Jakése záblesk. „Co to je ?“ ovažoje polohlasně, „že bech měl nejaky bléskáni v makovice ? Toli sem teho snaď nevepil. Šak eletrika ešče neexistoje, tož co to tam hoři ?“
De dál a doopravde: Zasé záblesk. A zas. „Co mě to do té gořilke nalile ?“ říká si Cyril. „No nic. Tož ať si to sviti, to mě nemosi zajimat.“ A chce jit dál. Ale nende to. Tele se zastavilo a né a né se pohnót. Strachota caploje za ohlávko, ale dobeteček je jak zareté. „Bůůů !!! Já mám strach !!!“ Tak nejak plače to zviře. „Tož sakra, to mě ešče chebělo, pohni se, vole !“ celkem správně hartosi řeznik. Ale telátko, že né. Jak se tak spolo ti dvá dohadojó, Cyril si nevšiml, jak só te zábleske čém dál bliž. No a jož bele tak blizko, že bliž ani bet nemuhle. A jož to ani nebele zábleske, ale jedna velká trvalá záře. A ta záře vecházela z velké hořici bečke. A ta bečka stála před řeznikem a jak debe na něho volala: „Poď za mnó ! Poď za mnó !“ Strachota zvostal jak přemrazené a chtělo se mo zakřečet jak to telesko: „Bůůů !!!“ No ja, ale to be nesměl bet ochotnické zápasnik, keryho se bále aji ti maskovani komédianti na pótich, protože jim do jednyho decky polámal hnáte. Take měl z tech prasátek dobře vecvičeny svale ! Tož tam chvilo stál a nechal se tó bečkovó telepatijó přemlóvat. No a pak se rázem rozhodl. Přehodil si kravičko přes záda a verazel za tém přelodem. Sod se valel před ňém a jak debe mo okazoval cesto. Dež se Cyril zastavil, abe si tele nadhodil, sod se zastavil take. Rozešil se nalevo, sod take nalevo. Zkosel to hot, ta hořici potvora take tak. Tak tam štrádovale snaď hodino. Mosim řict, že za to chvilo jož řeznik moc nevěděl, kde je. Bečka ho jak dež schválně mátla a vodila ho dokolečka, křižem a krážem, až bel z teho tak trocho jak se řiká zpitomělé. Tele belo na tech zádech brzo těžky, a to aji pro seláka Strachotovskyho typo. Tak se rozhodl, že spočene. Zhodil dobetečka do mecho, že si chvilo sedne. Ale óha ! Jak si ho zdělal ze zád, odělalo to: „Čvacht !“ „Sakra, deť já sem se nechal zavist do bažene ! Japak z ni ven ?“ Zkóši to projit nalevo, napravo, ale všode to jenom čvachtá. Tož to se, Strachoto, v pěknym kélo, vlastně v pěknym marasto ! A sod stoji, plane a vepadá to, jak debe se mo vesmival. „Te mrcho, te se mně bodeš řehtat ?“ sposti bandurskó řeznik, „no tak teda počké...!“ Skoči po té bečece a ta ani nestači ocuknót. Chetne jo do nároči – a ledi mili, věřte nebo né, ono to nepáli ! Co toto só za čáremáre ! Jak bel ten Strachota v ráže, tak to bléskavy nátrachti popadl a vši seló s ňém křápl o nebležši krč. Co meslite, že se stalo ? Máte pravdo, celkem nic. Nevedalo to ani rano, vepadalo to jak v němym filmo, ale ten tehdá take ešče neexistoval. Jediná věc, co se po tem křápnoti stala, belo to, že veletěl z teho sodo špont. Taová ta dřevěná zátka. Odělalo to „Pok !“ a v bečce bela dirka. „Tož tak je to, potvoro sviťavá, no tak okaž, co je v tobě dobryho“, povidá Cyril, chetne ten sod a přeloži si ho tó dirkó k hobě. Ledi mili, debeste viděle, jak ten bel překvapené ! Odělal první hlt – takové ten koštovaci - a celé se zachvěl. To, co z teho sódko teklo, belo neco tak dobryho, že to ešče nepil nikdo z vás, a že vás je jak pséku. Debech to chtěl k nečemo přerovnat, a debe se to hodilo, řekl bech, že je to tekuty zlato. Bela to ta nélepši gořilka, jakó si mužete představit. Voněla jak přezrály kadlátke, do keréch se strči plást medo. První hlt šmakoval jak ten známé bilické nektar a hlaďónká bela, jak dež miminko sjiždi holó prdelkó po tobogáně. Akorát, že tenkrát neznale ani ten tobogán. Dež to žbluňklo do žalódka, rozlilo se vám to po okoli jak ten čerlinské potuček a ve ste slešele e te ptáčke jak ten boži dárek veštěbetávajó do nebes. Taková to bela dobrota !
Strachota se přesál jak to zmiňovany robátko k rodnymo prso a nemohl přestat. Já ho chápo, sám nevim, co bech dělal na jeho mistě. Tak tam seděl na tem krčo a zavdával si z teho sodo až do samyho rána. Pře každym novym hlto ta zlatá zář slábla, až nakonec zeslábla tak, že jož nebela vubec vidět. On jo take ten řeznik neviděl, protože se svalel jak špalek a osnol spánkem spravedlevéch a ožraléch.
No a jak to dopadlo ? Hrozně rád bech vám řekl, že dobře, ale nechco se kvulevá nejakymo hlópymo hepyendo stat lhářem. Ne – e. Ráno zbodila Cyrila zema. Stal a hmátl po tem sodo. Ten ale jak bel dočesta vepité, tak zmizel – eno bele to kózla a mámeni ! Tož chtěl vzit to ležici tele a jit dom. A co meslite, že se stalo ? Jak se pro to zviřátko zvohl, najednó rana a strašedelná bolesť v břocho. Pře tem zvohnóti mo, představte si, praskle játra a jak bele zlomeny, tak ho ve vnitřko tak pořezale, že z teho měl smrť. To je, co ?
Ale abe to nebelo tak gór smotny, zaznamenal sem jeho poslední slova. Vite, co ta potvora ěšče stačel řict ?
„Sakra, jenom abe Mařa nezapomněla naložet te kadlátke …!“
Z Hanácké ambasáde, kerá jož zas fungoje, Petr Linduška. Osobně.