Co vám povim, to se dávno stalo,

na vojno se eště moselo.

Na co be se  take spominalo ?

Deť tam belo pěkně veselo!

Moje vojsko belo železnični.

Stavěle sme dráho Slovákum.

Národe tam bele přerozličny,

a névěči – rómsky etnikum.

Co bech řikal – práce belo tvrdé,

každé deň sme bele v kalupo.

Velitel bel na nás správně hrdé,

pře večeře hnal nás k nášupo.

Naše rota bela decky v čele,

Krompáč, vidle bela naše zbraň.

Koleje sme pokládale směle,

neflákale sme se, Bože chraň !

Jak sem řekl, slóžele tam s nama

chlapi s kužó troško tmavjéši.

Tem šla práce od rok přimo sama,

jeden z nich bel ale chetřéši.

Bel to rodák od Dunajské Strede,

menoval se Zoltán Fekete.

Pořáď řikal, že dostane vřede,

ešle pré na něho skřéknete.

Pámbu nadělel mo odpor k práce,

zato co kde viděl, mosel brat.

Neměl levké ževot – bez legrace,

meslim nikdo ho tam neměl rád.

Dež mo řekle, že má zdvihat pražce,

ze steklene začal nám tam vet.

On chtěl modró knižko noset v tašce,

zkrátka bel to cegán jak má bet.

Jak se tak chtěl těžké práce vehnót,

a že to bel pěkné dáreček,

šil si jednó ke kolejim lehnót,

že si nechá ojet maléček.

Bez jednyho prsta nesmi dělat,

jak be take držel lopato ?

Drohy prste muže potřebovat,

čém iném má převzit véplato ?

Čeká Zoltán s prstem na té glajze,

kde jož mo ten vláček obléži.

Ten jož jede. Kdose zařve: „Šajze !

Kruci, snaď tam nekdo neleži ?“

Mašinfira strhne rázně brzdo,

lokomotiva hneď šlajfoje.

Zastavila těsně vedle prsto,

zrovna tam, kde spocené Róm je.

Fira sleze, čoči na cegána,

tisic choti, že mo naleská,

vtem se ozve malá dotá rana,

Zoltán vevaloje očeska

na chlapa, co napřihoje k raně.

Jož si meslel, že má po žeti.

A najednó celkem nečekaně

povolel mo svěrač na řeti.

Všeci rychlo chetale se noso.

Fekete měl moře ostode.

No a ledi, pěkně bez patoso,

vhodile ho zčerstva do vode.

Pro cegána je to poniženi,

pokakat se na veřejnosti.

Je to pro ňé strašny otrpeni,

tož veméšli dalši hlóposti.

Za štrnást dni postile ho z báně,

ale všeci se mo řehcó zas.

On tam ale dávno okol pláne,

jak si efektivně zkřevit vlas.

No a jednó Štědré večir nastal.

Všeci bele jakse naměkko.

Nevšimle si, že Fekete chlastal,

a šil na procházko s žiletkó.

Po večeře vepil štere máze,

jak měl prázdnó to svó lebeňo,

tak šil dokonat to dilo zkáze

přimó čáró před ošetřovňo.

Na Hod Boži našle ho tam ležet

zmrzlyho jak koře z mražáko,

cegána, co toli chtěl be nežet,

jenomže Smrť má ho na háko.

Na rokách měl stope zaschlé krve,

opodál se váli holeni.

A dež v lužko pohnole se brve,

dochtor smiche dostal boleni.

Považte: Jak se ten blboň probral,

povidá ten Zoltán Fekete,

těsně před tém, než se znovo posral:

„Já so v nebi !!! Bože, to se te ?“

Ževot bévá nekde pěkná mrcha,

omi s nama dobře zatočet.

Tož ho držme, ať nám neveprchá,